Přetiskujeme text článku o nouzové kolonii Na krejcárku, který byl uveřejněný v roce 1977 v týdeníku Ústředního výboru ČSSD Svět práce. Některé údaje v článku jsou nepřesné a celý článek je samozřejmě poplatný době, ve které vyšel.
V roce 1869 bylo sídliště, které dosud nazývali skupinou domů při Vídeňské silnici, nazváno Žižkovem.
Od roku 1881 byl Žižkov samostatným městem při okraji historických měst pražských.
Kolem roku 1918 byl už Žižkov přelidněn. Na jeden hektar zastavěné plochy připadalo 1332 osob. V jedné místnosti žilo 5 až 6 lidí.
„Z původních zemědělských osad se postupně stávají dělnické kolonie, ovšem improvizované, bez patřičného zařízení…“
„Tato vpravdě zlá čtvrť jde dokonce ve své nestvůrnosti tak daleko, že z některých pohledů působí na dnešního pozorovatele silou a fantastičností svého výrazu jako novodobé ghetto proletářů… I zde časem dojde k asanaci a nezbývá leč doufat, že dopadne šťastněji než na Starém Městě…“ (Praha, Vojtěch Volavka 1948)
Žil tenkrát v Praze jakýsi Václav Stome, velkostatkář a majitel usedlosti Pražačka, která měla číslo popisné 10. Patřilo mu nepočítaně půdy v okolí Olšan, Ohrady, návrší vrchu Žižkova; nepřehledné lány se táhly až k Hrdlořezům.
Začátkem 30. let od něho město kupuje velkou část pozemků, které z části ležely ladem. A začíná stavět. Postavilo Balkán, vilovou čtvrť, co se táhne ke Chmelnici, i druhou vilovou kolonii na úpatí Židovských pecí. Z moci žižkovského zastupitelstva se začíná stavět i nouzová kolonie Na krejcárku. V roce 1925.
Vypadalo to, že se z historie „Krejcárku“ nedochovalo nic. Až mi jednou pan Švanda – žižkovský znalec a jednatel Klubu přátel Žižkova – přinesl písemný doklad. Jediný, který našel. Knihu Konec bahna Prahy z roku 1927. Napsal jí K. L. Kukla. Tato pro nás bizarní kniha líčí s dokumentární přesností Prahu trochu jinak; město bídy s brlohy chudiny, temné uličky, útulky pro ztracence. Zde je taky kapitola nazvaná POSLEDNÍ “NOVÁ ČTVRŤ“ VELKÉ PRAHY Z BUD.
„Na krejcárku nebyli boháči, ba ani lidé zámožní. Jsou to povětšinou dělníci, kteří po léta střádali krejcar ke krejcárku. Tentokrát výjimečně si pomohli dělníci svými mozoly sami alespoň antolik, aby nemuseli po vystěhování z bytů spát se svými dětmi někde v cihelnách. Nejsou to přepychové vilky, ze kterých vyrostla za Žižkovem celá kolonie. Naopak tyto baráčky, z nichž některé jsou rozměru 3 x 3 metry, jsou stavěny ze dřeva všeho druhu. Podle toho, jaké kdo měl prostředky. A proto he jeden baráček ze stejnoměrně opracovaného dřeva a hned vedle zase primitivní, sbitý ze starých beden. Nejchudší lidé, které vyhostila Praha ze svých zdí, tu bydlí, a jsou šťastní.“
Krejcárek ke krejcárku. Odtud tedy název. Již tenkrát v roce 1927 se vedl boj o zachování kolonie. Ještě ani nebyla dostavěná, už ji městská rada pražská „z důvodů bezpečnostních, mravních a zdravotních“ chtěla zrušit. „Kdyby alespoň byla jistota, že všichni budou ubytováni alespoň tak, jak bydlí nyní.“ Obyvatelé „Krejcárku“ se brání: Důvody, zdravotní ani hygienické, nepřipadají v úvahu. „Není to k smíchu,“ táží se, „když se trpí, aby lidé bydleli ve sklepních děrách, v nichž děti i dospělí houfně zmírají na tuberkulózu?“
I když je tato nouzová kolonie jednou z nejlepších, přesto se už před padesáti lety uvažuje o jejím zbourání. Městská rada si přeje proletářská doupata snést či koncentrovat do jednoho místa, kde by se vybudoval provizorní vodovod, kanalizace, kde by bylo elektrické světlo a bůhvíco ještě. Jenomže, dalo se to vůbec provést? Barákové či vagonové kolonie skýtají jakés takés obydlí (a takových chatrných a větrných bytů je podle odhadu obecní poradny sociální péče v roce 1926 na periferii Prahy patnáct až šestnáct set…)
A což teprve ty ubohé nakupeniny prken u Kapslovny, u Židovských pecí, či co teprve vápenice v Podolí, výklenky v jeskyni, zatarasené kusy prken, plechu, vývěsními plechovými tabulemi – to hromadné primitivní hrůzné obydlí, nazývané „branický Eden“. Kolonie „Krejcárek“ tedy zůstává žít dál, až do našich dnů.
Pod našima okny roste bedrník,
Nedávno tam padl hlady dráteník,
Než ho zakopali, do hrobu mu dali,
Dvě koruny dvacet na chleba bochník.
Tenkrát se zpívalo v hospodách leccos. I v hospodě „U Hainzů“ Na krejcárku. Policajt bere na obchůzku lucernu. A moc se rozmýšlí, jestli má jít na obchůzku sám. Protože je tam strmý svah a kamenitá cesta; světlo sotva blikne, to spíš měsíc osvítí cestu, a kdo ví, kdo se ukrývá v temných doupatech a kdo přenocuje v keřích…
Pod našima okny sedí žebrota
Nedávno tam padla hlady dorota.
Pan policajt říká, když k nám oknem šmiká,
Že jsme podezřelá ruská holota.
Žižkov začíná být nejlidnatějším pražským předměstím. Střed je z velké části postaven. A z původních 59 326 obyvatel je tu najednou 72 137 osob – pořádná masa lidí. Jako hejno much se černají před karlínskými, libeňskými a žižkovskými fabrikami, před Křižíkovou továrnou, před fabrikou Breifeld-Daněk, před Říhovou továrnou na ocet, Štíbrovou a Beimovou slévárnou, Andrlíkovou a Huebrovou továrnou na ledotvorné stroje i před Červinkovou výrobnou rolet, žižkovskou plynárnou a hlavně Kapslovnou, největším podnikem toho druhu v celém starém Rakousku.
V době, kdy se na strmém kopci nad Vysočany začínají stavět první domky nouzové kolonie, probíhají všude na Žižkově demonstrace. Ne že by nebyly už dřív, ale přicházejí těžká léta. V lednu 1930 je na Prokopově náměstí demonstrace a policie zatkne šest lidí. V listopadu se schází mládež v hospodě na Bezovce – a je rozprášena policií. Početné fabriky propouštějí dělníky z práce a omezují pracovní dobu.
Nouzová kolonie žije svým životem a nijak si s ostatními místy Žižkova nezadá.
My jsme ta pára vod mašiny, hej-rup!
Bez prachů a bez svý rodiny, hej-rup!
My jsme ta banda syčáků – hej-rup!
Co má svý žrádlo v auzláku!
Každý kousek země vypráví o osudech lidí. Historie leží v pomyslných vrstvách, které buď známe dobře, nebo jen matně. Nebo vůbec. Neobydlená země byla kdysi obývána. A tak to bude i v případě „Krejcárku“. Po více než padesáti letech existence zmizí z povrchu země. Teprve po pětačtyřicátém tam vybudovali vodovod a elektriku. Více se udělat nedalo. Není tam kanalizace a většina domů má dřevěné venkovské záchody. Ani pevné komunikace se nemohly postavit. Svah je rozdělen rovnoběžnými uličkami, při nich v přísných řadách domky, obklopené zahrádkami. Bytů je zde na sto sedmdesát.
PODLE USNESENÍ RADY NVP Z ROKU 1975 Č. 169 SE MAJÍ NOUZOVÉ KOLONIE V PRAZE LIKVIDOVAT DO ROKU 1980.
Rozhodlo se tedy o „Krejcárku“. Je to nutnost. Tvář hlavního města se mění. Ta nová nechce být zvrásněna starými šrámy. Proto se rozhodlo o celém Žižkovu.
„V pětadvacátém roce tu byla zelená stráň plná pampelišek. Jinak pole, louky, statky. Přišli jsme sem s mužem první.“ Stará paní si shrnuje z čela proužek šedivých vlasů. Šaty s krátkým rukávem, skoro nic na sobě, a já se tetelím v kabátě. Je říjen, zahrádky rozkvetly barevným listím, na zemi obrovské hrušky, co stvol, to pozdní květ.
„Bydlím tady třiapadesát let, víte, já jsem „žižkovská“, nemůžu bydlet jinde, když se mám teď stěhovat, oh, je mi už dvaaosmdesát…“ Tak mluví paní Žižkové ze Žižkova. „naši mladí dostali byt v Bohnicích, jim se tam líbí, ale co já, stará…“
Vedlejší tři domky už tu nejsou. A lidi z nich – kdoví kde. Psí víno se plazí po stěně domku, který tu už příští rok nebude. Ani to víno. Pokojíček, kuchyň, předsíňka. Všechno malé, tak pro jednu osobu. Kamna, rádio, televize. Staré manželské postele, háčkované dečky, obrázky na zdi, svatební fotografie Anny Cvilinkové: „Jsem z Užhorodu, to ja som sa oddala s Čechom. Už mám být na Ohradě, ale tady budu tak dlouho, než zbourají domek… Vezmu si ten šporáček s sebú…“
Z „Krejcárku“ je úžasný pohled na Prahu. Okouzlený divák stane na kopci: takovouhle Prahu ještě neviděli. Zelený bochan Petřína, věže drobné, útlé i ty větší, výškové domy, pod kopcem proláklina, nad ní visí nebe. Obzor lemují vysoké bílé tvary sídlišť. Ano, tam jsou Bohnice, kam se stěhují ti z „Krejcárku“. Mladí jsou rádi. Požadavky na moderní bydlení, vidina teplé tekoucí vody, čisťoučká koupelna, a tak dále. Staří jdou neradi. V bytech 1. kategorie je vysoká činže – a pak, přesaďte babku z chalupy, tu houževnatou rostlinu z luk, do skleníku. Zajde tam. Byty se tedy vyměňují. Novostavbu dostane mladá rodina, starší byt – pokud možno na Žižkově – babička.
Do roku 1980 má být všechno pryč. Jen v loňském roce se zbouraly 52 byty. Víte, nepodléhejte sentimentu a staromilství. Je to nutnost, a je to života běh. Snad jen jedno; že se mohlo trošku počkat, až budou pro všechny byty. Zatím nejsou, a tak likvidace postupuje pomalu – a je smutná. Rázná akce v pravou chvíli by byla moudřejším řešením jak pro „Krejcárek“, tak i pro jeho staré obyvatele, než tohle pomalé umírání, kdy si člověk sám, pokud mu síly stačí, musí zbourat svůj vlastní dům.
Na národním výboru v Praze 3 se dovídáme: Demolice starého Žižkova probíhá pomalu. Výstavba nových bytů se opožďuje. Na místě, kde ještě stojí zbytky „Krejcárku“, nová zástavba nebude. Vznikne tam pás zeleně; celý pruh od památníku až ke Spojovací ulici – přes Pražačku, Balkán, zahrádkářskou kolonii. Vznikne výletní místo, aby se ti, kteří přijdou na Žižkov, cítili jako na venkově. Bude tam vyhlídková cesta s krásným pohledem na město. Jehličnaté stromy už tu rostou; v projektu je cyklistická a koloběžková dráha i umělý lyžařský svah. V příští pětiletce.
A tak odcházím z „Krejcárku“ a podávám jedno z posledních svědectví o něm. Věřím, že tu jednou bude hezky. Přála bych si, aby jméno smělo zůstat. Odehrál se tu kus historie, a jednou nebude pamětníků. Přála bych si, aby s posledním domem nezmizela vědomost o ní.
Autor : Táňa Březinová
Snímky: J. Macht
Svět práce, X. ročník, číslo 47, vyšlo dne 23.11.1977